„Tatí, my chceme pejska!“ Lukášek a Emičkou se vrátili z návštěvy u tety Jany a strýčka Evžena. Pejsek na jejich dvorku je naprosto nadchl. Chtěly také štěňátko, jak to u dětí bývá. Lukášek je velký kluk, bude mu deset let. A Emička už chodí do druhé třídy. O pejska by se postarali: „Slibujeme, tatínku, opravdu, maminko!“
„Děti, teta a strejda můžou mít pejska, protože mají zahrádku“ začal tatínek a nervózně se podrbal na uchu. Věděl, jak to dopadne, ale někdy musel být zásadový. „My bydlíme v bytě. Pejsek by byl chudák. Nemohl by se proběhnout kdyby chtěl…“ „Ale paní sousedka má taky pejska v bytě“ vykřikl Lukášek, ale tatínek ho přísně přerušil. „Co dělá sousedka, mě nezajímá. Už jsem řekl ne!“
A přesně jak očekával, Emička se rozplakala a Lukášek uraženě odešel do dětského pokoje. Ale obě děti věděli, že tatínek je občas přísný a když řekne ne, nic s ním nehne a nesmí se s ním diskutovat.
Mamince i tatínkovi bylo dětí líto. Za týden je vzali do ZOO, další týden jeli na hory, ačkoli to neměli v plánu, jen aby jim udělali radost. Děti byly pár dní smutné, ale časem se začaly smiřovat s tím, že vysněný pejsek nebude. Bylo to líto i tatínkovi. Rozmrzele se podíval na své kalhoty, pásek opět musel zvětšit o jednu dírku a bříško se mu za poslední dobu nebezpečně zvětšilo. Pravidelné procházky se psem by mu šly k duhu. Ale bydlí přeci v bytě.
Několik měsíců poté šel tatínek na firemní večírek, kam ho pozval ředitel společnosti, pro kterou jeho zaměstnavatel odebíral stavební materiál. Tatínek byl totiž výborný projektant a jeho zaměstnavatel i jeho dodavatelé ho měli ve velké úctě. A na tom večírku se skamarádil s panem Filipem. Zjistili, že oba fandí stejnému hokejovému týmu a domluvili si, že zajdou na zápas, trochu se pobavit. A tam tatínek zjistil, že pan Filip dobře rozumí psům a má dokonce tři doma. Trochu se podivil, už věděl, že i pan Filip bydlí s rodinou v paneláku. Ale pan Filip se zasmál a navrhl tatínkovi, ať vezme maminku a staví se v neděli na oběd.
Když dorazili, s lahví dobrého vína, nestačili se divit. Celá rodina i s třemi pejsky žila v úplné harmonii. Jak je to možné, vždyť pes do bytu nepatří, podivil se tatínek.
A pan Filip mu vysvětlil, že to není tak úplně pravda. Je potřeba vybrat to správné plemeno (tatínek se naučil, že u psů je to lepší označení než rasa) a dopřát jim časté procházky a pejskové budou spokojenější, než někde na dvorku, kde je nikdo nevezme ven a nevěnuje se jim. Je dokonce spousta psů, kterým byt vyhovuje více, než dvorek, protože tak byli vyšlechtěni.
A jak to dopadlo? Dnes mají veselou fenku Norwich teriéra, která je s rodinou šťastná. Venčí ji ráno tatínek a odpoledne maminka, děti podle očekávání venčili pravidelně pár měsíců a pak to začaly zanedbávat, ale s tím se tak nějak počítalo. A tatínek po půl roce zjistil, že je mu pásek u kalhot o dvě dírky volnější.